Láhev koňaku na druhou
Jmenuju se Máša Koganová a ještě mi není devět let. Žiju s mámou, babičkou a dědou. Tátu nemám. Obecně asi existuje, ale bydlí s nějakou jinou ženou. Se mnou se vídá jednou za měsíc. Probíhá to takhle: S babičkou vyjdeme na ulici, kde už táta čeká. Naše schůzka netrvá déle než půl hodiny. Táta se pokaždé ptá na totéž a já mu taky pořád stejně odpovídám. Potom se rozloučíme. Táta mi dá balíček v celofánu. Poprvé jsem byla zvědavá, co v něm asi je. Ale od té doby se do něj nedívám, protože jeho obsah znám už nazpaměť: tři jablka, dvě mandarinky, tři pomeranče, tabulka čokolády a hrst ořechů. Dál tátova fantazie nesahá. A babička se vždycky diví, proč pomeranče tři a mandarinky dvě, a ne obráceně.
Pořád poslouchám, že jiné děti jsou chytřejší a schopnější než já.
„Všechny děti přece nemůžou být zázračné!“ namítá dědeček. A já mu rozumím. Jenže co máma a babička?
Jsem jako loutka, kterou vodí na šňůrkách. Jen je těch šňůrek trochu moc. Kromě školy chodím do Domu vědy na angličtinu. Naše „Angličanka“ je přísná dáma s pyramidálním účesem a žádá ode mne nemožné. Chce, abych mluvila ne tak, jak mi zobák narostl, ale abych se pitvořila, a tak jsem se ocitla v poslední lavici, kde mě nikdo nevidí ani neslyší. Obě jsme spokojené. Ona nevidí mě, já zase ji. Kromě toho chodím do Paláce železničářů do tanečních. Protože jsem ze všech nejmenší, nemám tanečníka. Tančím tudíž s pomyslným chlapcem, a proto se mi všichni ostatní chechtají. Teď jistě chápete, jak se na tohle utrpení vždycky těším. Ale to ještě zdaleka není všecko. „Hudební vzdělání přispívá k rozvoji osobnosti!“ tvrdí babička.
Ještě tak moc nechápu, co to znamená, ale protože máma nedala pokoj, koupil děda obstarožní pianino a já se je dvakrát týdně pokouším dorazit, samozřejmě s pomocí Klavdie Ivanovny. Ta vyučuje v dětské hudební škole, kde jsem zapsaná, a proto se tam musím jednou týdně dostavit. Když se týdnem doplazím do neděle, můžu se po libosti vyspat, a škola, angličtina, taneční hodiny i hudebka mi můžou být ukradené. Já totiž bydlím v Mjasojedovské ulici v Oděse, a v Oděse prý jsou všechny děti vynikající, abyste věděli. Nejspíš to nevíte. Já to totiž taky nevěděla. Vždycky mě ale trápila otázka, jestli existují výjimky. A představte si, že mi u nás v domě na tuhle otázku nikdo nechtěl odpovědět. Koncem školního roku jsem uměla několik anglických slov, v podstatě počítat od jedné do desíti. Jednou jsme se s mámou procházely po ulici nedaleko obchodu Berjozka, kde se prodávalo nedostatkové zboží za valuty. Nečekaně přijel velký autobus s americkými turisty. S mámou jsme se zastavily a já jsem s otevřenou pusou poslouchala neznámou řeč a jen zírala. Tu ke mně přišla starší dáma, která právě vystoupila z autobusu, pohladila mě po hlavě a dala mi balíček žvýkaček. Zrudla jsem a sklopila zrak.
„Poděkuj!“ špitla mi máma.
„Děkuju,“ řekla jsem.
„Anglicky,“ šeptala máma, „přece anglicky!“
To slovo však bohužel nepatřilo k mé slovní zásobě. Zahanbeně jsme poodešly stranou, a máma se na mě tak dlouho vyčítavě dívala, až mi vyhrkly slzy. Cestou domů jsme spolu slovo nepromluvily. Tím taky pro mě skončilo studium angličtiny. Nepodařilo se mi získat ani hudební vzdělání. Nervozita Klavdie Ivanovny hodinu od hodiny stoupala. Uplynul rok, ale my jsme se nedostaly dál než k písničce „V poli břízka stála…“. Měla jsem dojem, že se snažím ze všech sil, ale mé vytrvalosti, s níž jsem se snažila naučit aspoň tuhle melodii, pianino odolávalo. Steny pianina se rozléhaly po bytě a pronikaly až do dědova pokoje. Sedával v křesle při zavřených dveřích. Vždycky odložil brýle i noviny a do té změti tónů se zaposlouchal.
„Každý úder do kláves stojí rubl,“ zdůrazňoval skepticky. „A to všechno jde z mé penze.“
Hudební vzdělávání totiž financoval on. Nedovedl pochopit, proč já s jeho hudebním sluchem nedokážu zahrát ani primitivní melodii. Hodiny tance skončily jaksi samy od sebe. Za mámina tichého souhlasu jsme téhle zábavy nechali, protože bylo jasné, že Uljanovová ze mne nebude. To však neznamenalo, že mi dají pokoj.
„Tadyhle v novinách,“ ozval se děda, „dělají nábor do skupiny dětského krasobruslení. Nemělo by se to zkusit?“
„Ani nápad!“ vykřikla babička. „To není nic pro židovské dítě! A ta naše má tenoučké nožky!“
To mě zachránilo před dalším utrpením. Řekla bych, že zpočátku jsem si ve škole nevedla tak špatně, jak se to projevilo později. Naprosto jsem totiž nechápala matematiku. Početní úkoly mi dělaly obrovské potíže. Sečíst dvě dvojmístná čísla pro mě bylo těžší, než jedním rázem vyběhnout do čtvrtého poschodí našeho domu.
„Koganová, co z tebe bude?“ ptávala se výhružně učitelka matematiky. „Vůbec neumíš počítat! Vždyť ani nedokážeš sečíst 25 a 15!“
Sklonila jsem hlavu, ruce schovala pod lavici a na prstech rukou i nohou začala ze všech sil počítat výsledek.
„42!“ hlesla jsem.
Třída začala řvát smíchy. Já jsem zrudla a svěsila hlavu ještě níž.
„Propadneš!“ téměř zavřeštěla učitelka. „Nikdy nenapíšeš kontrolní písemku!“ dodala už o něco klidněji.
Bylo třeba, abych přestoupila do jiné školy. Jenže to situaci nevyřešilo. Máma, babička i děda se neprodleně dali do hledání někoho, kdo by mě doučoval, protože můj nový učitel matematiky Vasilij Petrovič to přes všechny prosby odmítal.
„Ať ji doučuje někdo jiný!“ zarytě trval na svém.
Ale kdo? Příbuzní i známí, všichni byli na nohou. Nakonec se takový člověk našel. Jakýsi Michail Semjonovič, který přednášel vyšší matematiku na národohospodářské fakultě. Postupně jsme si jeden na druhého zvykali. Jenže všechny jeho pokusy vtlouct mi do hlavy základní matematická pravidla skončily ostudným krachem. Kvůli matematice jsem se dostala na poslední místo ve třídě. Doma vládla smuteční nálada. Všichni hovořili bůhvíproč tiše nebo dokonce šeptali. Po jisté době si Michail Semjonovič postěžoval, jaká je to dřina vyučovat děti jako já, a žádal zvýšit honorář o sto padesát procent. Máma mu bez váhání vyhověla.
Jednou jsem zahlédla Michaila Semjonoviče v naší škole, a tak jsem se schovala za dveře. Nesl pod paží balíček a rychlým krokem mířil do sborovny. Opatrně jsem se rozhlédla na všechny strany a pomalu šla za ním. Ve sborovně seděl jen můj učitel matematiky Vasilij Petrovič a čekal, až zazvoní na začátek hodiny. Michail Semjonovič zaklepal, vstoupil, podal Vasiliji Petroviči ruku a potom si sedli a dlouho o něčem hovořili.
Už bylo dávno po zvonění, ale oni se dosud bavili. Rozhodla jsem se, že ani já nepůjdu do třídy, protože mi zvědavost nedala. Na závěr rozhovoru Michail Semjonovič předal kolegovi balíček, který Vasilij Petrovič k mému údivu okamžitě schoval do stolu. Pak se oba přátelsky rozloučili a vyšli ze sborovny. Dveře nechali naštěstí otevřené. Opět mě zvědavost přemohla, ba vystupňovala se až do kriminální drzosti. Hbitě jsem přiskočila ke stolu, našla balíček a podívala se dovnitř. Hleděla na mě láhev s červeným nápisem Koňak.
Láhev koňaku na druhou, zavtipkovala jsem v duchu a vypadla ze sborovny.
Na doučovací hodině příštího dne byl Michail Semjonovič samý humor a pravil:
„Dnes se musíme naučit pár příkladů, Mášo. Zítra se možná objeví v písemce.“
A představte si, ono to vyšlo. Ale nemyslím, že by Michail Semjonovič byl jasnovidec. Celou noc jsem nespala. Na ruku jsem si napsala všechna řešení, která jsme stále dokola omílali s Michailem Semjonovičem. Ráno jsem se ani neumyla a bez snídaně uháněla do školy. Matematiku jsme měli hned první hodinu, ale nebyla to žádná obyčejná hodina – psali jsme čtvrtletní písemku. Stal se zázrak. Moje řada dostala přesně ty příklady, které se mi modraly na ruce. Myslete si, co chcete, ale z té písemky jsem dostala jedničku! Když jsem se po vyučování objevila ve dveřích u nás doma a tu novinu oznámila, děda vypnul televizor a požádal, abych to ještě jednou zopakovala, protože prý možná špatně slyšel. Babičce v kuchyni uteklo mléko a máma, která právě stála, padla do křesla s výrazem nesmírného vzrušení. Tak se to opakovalo několikrát, ale dlouho to trvat nemohlo. Při závěrečných zkouškách z matematiky jsem pukla jako žalud a propadla. Ani nevím, jak jsem tu školu dokončila. To byl totiž další zázrak.
Po několika letech jsem do Michaila Semjonoviče na ulici málem vrazila. Všimnout si ho dřív, za nic na světě bych se k němu nehlásila, jenže v tomhle případě nezbývalo než pozdravit. Vlídně mi odpověděl a zeptal se:
„Tak jak to jde?“
Chápavě jsem se na něj podívala s otázkou:
„Vy myslíte matematiku?“
„Aspoň matematiku,“ odpověděl.
„Láhev koňaku na druhou,“ špitla jsem jako smluvené heslo.
On zrozpačitěl a zadrmolil:
„Já vím, promiňte!“ A bez ohlédnutí odešel.
Život mě vynášel nahoru a zase srážel dolů. Poznala jsem vzestupy i pády. Ostatně víc těch pádů. Uplynulo mnoho let a my jsme se ocitli v Americe. Já, máma a děda. Jenže děda bohužel brzy zemřel. Pracovala jsem jako doručovatelka a pojišťovací i reklamní agentka. A nakonec mě osud zavál do banky. Do opravdové banky se světovým jménem. Kdyby tak děda věděl, že jsem zaměstnaná v bance! Já a banka – to znělo nepravděpodobně. Pracovala jsem tam sice v bufetu, ale na tom nesejde. A teď se mi zase daří lépe. Přijali mě do redakce jednoho ruského časopisu. Neptejte se, co tam dělám, na tom taky nesejde. Jednou jsem zaklepala na dveře u šéfredaktora a vstoupila. Byl to starší holohlavý pán s tmavými brýlemi a nezbytnou cigaretou v ústech. Brýle mu v té chvíli sklouzly na kořen nosu a on se na mne zahleděl chytrýma očima, z jejichž hloubky vykukovalo šibalství.
„Nějaké problémy?“ zeptal se unaveně.
„Přinesla jsem vám povídku,“ vysvětlila jsem. „Jestli byste si ji nemohl přečíst.“
„Dejte to sem a posaďte se,“ zahuhlal.
„Láhev koňaku na druhou,“ přečetl nahlas a posunul si brýle. „Zajímavé.“
Zabral se do čtení, zatímco já jsem se nedokázala na nic soustředit a těkala jsem pohledem mezi stolem plným knih a oknem částečně zataženým záclonou. Potom se můj zrak kriticky zastavil na zašlapaném koberci a uklidnil se až na mých pevně sepjatých rukou. Šéfredaktor nakonec obrátil poslední stránku mého díla a těžce si povzdechl:
„A vy si myslíte, že se to našim čtenářům bude líbit?“ Brýle mu opět sklouzly.
„Určitě!“ ujistila jsem ho čile. „Bude to dobrá škola pro ty rodiče, kteří svým dětem najímají neschopné doučovatele.“
„A zároveň návodem pro ty doučovatele, kteří se věnují dětem – jak bych to řekl co nejšetrněji – s nízkým inteligenčním kvocientem.“
Naše pohledy se setkaly. Vzájemně jsme se na sebe usmáli a potom se nahlas rozchechtali.